Je dnešní politika předehrou k diktatuře?

Opovržení politikou může mít v budoucnu jeden pravděpodobný následek. V podstatě už ho vidíme dnes. Jsme-li něčím znechuceni, zpravidla tím opovrhujeme. Co na začátku bývá opovržením, lehce se proměňuje v nenávist. Pokud jsme nyní ochotni učinit rovnítko mezi politikou a špatností, o to horší činíme morální výbavu politikům budoucím, bez ohledu na jejich kvality a schopnosti. – Když je politika špatná, dělat politiku je špatné. Chtít do politiky je špatné. Mít politiky je přece špatné. Tedy ještě jinak – nemít politiky může být vlastně dobré…

Není to tak příliš dávno, co se v médiích objevily výsledky neobvyklého průzkumu veřejného mínění. Tentokrát nešlo o preference politiků, ani jejich partají, přesto se jich tento výzkum nepřímo týkal. Tazatelé agentury se ptali lidí, jakého povolání si nejvíce váží, tj. jaká profese má v jejich očích největší úctu. Výsledný žebříček dopadl velmi zajímavě. Právě politik v parametru prestiže skončil na předposledním místě. Hůře skončila už jen uklízečka. Lékař se umístil na prvním místě, přitom dosahuje jeho příjem mnohem nižší částky než je plat poslance. Vědec je ve srovnání s politikem na tom ještě hůře, v žebříčku oblíbenosti se však umístil hned za lékařem.

Znechucení politikou a jejími aktéry je v naší společnosti všudypřítomné, a zřejmě má u nás dlouhou tradici, s tím rozdílem, že krátká období hlasité nespokojenosti střídají mnohem delší časové bloky pasivního odporu. Snad se nezachovám příliš kacířsky, dovolím-li si tvrdit, že politika špatnou záležitostí určitě není, byť se tak v dnešní době prezentuje. Snad už máme vrozenou schopnost vztahovat negativní stránku lidí na jejich nástroje. Pokud se mi nezamlouvají exponáty moderních umělců, neříkám přece, že umění je špatnou záležitostí. Totéž netvrdím ani o kulinářském kumštu, měl jsem-li tu smůlu, že jsem pojedl ne právě vyvedený oběd v restauraci.

Umění, kultura i politika jsou lidskými výtvory, jinými slovy – „prezentací“ člověka. Správná životospráva přispívá našemu trávícímu ústrojí a funkčnosti těla, umění nás uspokojuje kulturně, politika je uměním přerozdělování moci tak, aby lidská společnost mohla fungovat bez konfliktů a rozvíjet se. Zůstaneme u slova politika.

Řecký původ slova politika je podle mého mínění stále málo připomínán. Snad by tak alespoň ubral na „ošklivosti“ tohoto pojmu u dnešní populace. Zejména u mladší generace by skutečný význam politiky mohl překrýt zkušenosti mnohdy zahořklých rodičů, kteří své děti varují „jen dál od ní, politika je přece špína“. Řecké polis znamená město, politiké techné – správu obce. Přeloženo do jazyka 21. století - politika je správou věcí veřejných (že existují i jiné „politiky“, třeba soukromých subjektů, nemění nic na původním a jediném správném významu slova).

Politika byla v antickém Řecku věcí nejvyšší prestiže. A nejen v něm. Například v Československu, především na jeho počátku, znamenala politika čestné poslání. Nikoliv dobře placené zaměstnání, jak ho dnes omezeně vnímá většina z nás. Nevím jestli autoři v úvodu zmíněného průzkumu už automaticky zařadili politiku mezi druhy profese, nebo si ji tam zařadili sami lidé, faktem ale je, že tento předpoklad je od počátku chybný a jednou z hlavních příčin, proč se na politiku díváme v tom negativním významu.

Ještě jednou – politika ve skutečném významu slova není povoláním, ani profesí, nýbrž posláním. Skutečnost, že jsou dnes „pravidla hry“ nastaveny tak, že politika vnímáme jako dobře placeného státního zaměstnance, který má ve své práci naprostou volnost a maximum výhod, není vinou politiky samotné, tedy její „univerzální špatnosti“, jako spíše individuální „špatné“ realizace politiky v podmínkách naší země. Stručně řečeno, chyba není na straně politiky, ale lidí.

Přidáme-li do sudu z poloviny zaplněného pramenitou vodou z Alp stejnou míru vody z pařížského kanálu, učiníme tak nepoživatelnou vodu z celého sudu. Je-li politika sudem a jeho dolní polovina nezkaženou ideo a druhá zprofanovanou praxí, odepíšeme sud celkově, tedy i jeho nezkaženou část, která se jaksi smísila naším smyslům s odpudivým zbytkem. Přesto to ale ještě neznamená, že pramenitá voda, tedy to, co si pod tímto pojmem představujeme, nezůstane navždy tou pramenitou vodou, kterou si s chutí nalijeme do sklenice. Stejně jako slovo politika neškrtáme ve školních osnovách, protože si vždycky vzpomeneme na „řecký model“.

Nehledejme chyby na politice, ale na její realizaci. Ta může být různá. PhDr. Karel Žaloudek ve své Encyklopedii politiky (Nakladatelství Libri, Praha 1996) ji definoval takto: „K základním politickým postupům patří přesvědčování, vyjednávání a dosahování konečného rozhodnutí. Přesvědčování spočívá v prezentaci argumentů podporujících vlastní názor a vyvracejících argumenty odpůrců.“ Až potud bych s ním souhlasil. Následující jeho dovětek však opět svádí čtenáře tam, kde ostatně skončil i průzkum veřejného mínění v případě politiků - zaměstnanců. „V průběhu přesvědčování a vyjednávání dochází obvykle ke klamání odpůrců a k obětování základních principů mnohdy krátkodobým politickým výhodám. Odtud pramení obecně přijímaný názor o „špinavé politice“.

Dokonce i encyklopedista Dr. Žaloudek se ve své definici slova politika nechal zviklat „obecným názorem“ a slovo „špinavá“ zařadil k pojmu politika. Tento přístup sice můžeme vysvětlit jako snahu svět syrových pojmů více zpřístupnit názorům moderního (skeptického) čtenáře, do budoucna však bude důkazem pouze naší neschopnosti vypořádat se s rozdílem mezi pojmem a skutečností, ústící ve změnu pojmu, nikoliv skutečnosti.

Pro srovnání ještě malá odbočka do Ottova slovníku naučného (J. Otto, Praha 1903). Ten se se slovem politika vypořádal způsobem sobě vlastním, tj. velmi obšírným, nicméně mě v jeho definici zaujala věta, která v Žaloudkově politickém slovníku chybí a bohužel ji postrádám i v našem dnešním povědomí. Přitom bychom si ji vždycky s kritikou politiky měli ihned uvědomit – „Tu jest pak důležito, jaké jest složení státu, jak jsou v rozličných dobách a národech vybírány osoby, které představují vůli a čin státu, jaké vrstvy a zájmy zastupují a nepokládá-li se za obecný prospěch a potřebu to, co jest prostě jen zájmem a potřebou vrstev společenských, dočasně vládní moc v rukou majících.“

Ano, celkový obraz politiky je výsledkem výběru lidí. Nejde jen o to, jaké lidi vybíráme, ale také kdo tyto lidi vybírá. I přes naši snahu oddělovat politiky vysokou zdí od veřejnosti, oni jsou ti nahoře a my ti dole (nebo naopak), tyto hranice jsou pouze imaginární – vstupem do politiky se „obyčejný občan“ možná rázem stane „občanem neobyčejným“, na jeho charakteru to ovšem vůbec nic nezmění.

Zaleží tedy nejen na tom, jaké lidi do politiky posíláme, ale také jaké lidi v politice chceme mít, podle jakých kritérií je volíme, jestli rozhoduje příjemný zevnějšek nebo vysoké vzdělání, silná slova nebo intelektuální povaha. Ještě důležitějším je také fakt, jestli vůbec máme odvahu a sílu do politiky vstoupit, pokud chceme měnit kritizovaná pravidla, přetvářet je a jít tak hlavou proti zdi.

V neposlední řadě je rozhodujícím faktorem přístup médií, které nejen že tlumočí názory politiků, ale v posledních letech jejich půtky doslova režírují a přivádí tak k obludné dokonalosti. Na konfliktu dvou stran je přece postavena každá zpráva z prostředí politiky - vždycky se najde oponent nějakého tvrzení, a hned je oheň na střeše. Původně dobře míněný úmysl „dát prostor oběma stranám“ ve skutečnosti vytvořil monstrózní továrnu každodenních hádek, protože zcela v duchu moderní morálky – zvítězit může jenom jeden!

Jestliže v minulosti bylo vystoupení politika spíše příležitostným svátkem (bez elektronických médií to ani jinak nešlo), dnes jejich slova a tváře vídáme skoro každou hodinu. Co platilo včera v 16 hodin, neplatí dnes ráno po osmé… Jestliže byl pan X včera ve vládě, tentýž pan X bude příští měsíc protivníkem vlády svého oponenta. Mění se vlády, nikoli pan X. Jeho slova jsou jiná, přesto je říká stále tentýž pan X.

Zmínil jsem jen některé příčiny znechucení politikou. Člověk, i když se při pohledu na jeho dějiny může zdát být více anarchistou než státníkem, má v sobě zakořeněnou touhu po řádu, která začíná jeho denním režimem a končí rozdělením moci ve společenství ostatních jedinců. Jasně daná pravidla, a hlavně jejich dodržování majoritní společností (protože vždycky existuje menšina), jsou podle mě to, po čem člověk v případě politiky touží. Nikoliv rachotící cirkus, v jehož manéži dělá každý všechno, ale úctyhodnou arénu s jasně danými pravidly. Pokud jedinec v této aréně neobstojí, musí z kola ven. Vždycky přijde někdo nový, třeba mladší nebo chytřejší, případně obojí. Pravidla však zůstávají neměnná. Možná to zní jako utopie, ale není snad dokladem toho, že existuje politika jiná, než jak ji vnímáme dnes?

Opovržení politikou může mít v budoucnu jeden pravděpodobný následek. V podstatě už ho vidíme dnes. Jsme-li něčím znechuceni, zpravidla tím opovrhujeme. Co na začátku bývá opovržením, lehce se proměňuje v nenávist. Těžko lze mít politiku za špatnou záležitost, když nám tvoří denní kulisu, zasahuje do našich životů, skrytě nebo mediálně. Buďto vzniká vztah ambivalentní nebo zcela protikladný. Obojí však nemá dlouhou životnost a časem skončí vysloveným patem.

Pokud jsme nyní ochotni učinit rovnítko mezi politikou a špatností, o to horší činíme morální výbavu politikům budoucím, bez ohledu na jejich kvality a schopnosti. – Když je politika špatná, dělat politiku je špatné. Chtít do politiky je špatné. Mít politiky je přece špatné. Tedy ještě jinak – nemít politiky může být vlastně dobré. Premisa s důsledky, které si dnes neuvědomujeme. Živná to půda pro odstranění nejen cirkusu a jeho atrakcí, ale bohužel i důstojné arény, která zůstala nenaplněnou ideou.